Z historie

Střípky z historie Štěpánského běhu v Kyjově podle vzpomínek pana Aloise Vrbovského

Všechno začalo v roce 1962. S myšlenkou pořádat běhy každoročně vždy na Štěpána jako pravidelná setkání kyjovských atletů přišli Pavel Adler a Alois Vrbovský. Start a cíl si stanovili u patníku nad vodojemem, běželo se do Kostelce, okolo rybníka, pak po silnici ke  Chrastí a zpět ke Kyjovu. Premiérově s nimi běželi ještě Richard Sedlář, Dušan Dobeš a Milan Adamec, který doběhl první a stal se tak vítězem 1. ročníku.

V dalších letech se postupně přidávali další a další běžci a jejich kamarádi nejen z Kyjova a okolí, ale i ze vzdálenějších míst nejdříve z Brna a Prostějova, a poté z celé republiky i ze zahraničí. Jak pan trenér Vrbovský říká, postupně se z toho setkávání stal závod aneb „zvrhlo se to v závod“. Start byl posunut na křižovatku k vodojemu, cíl zůstal u známého patníku, a trať od té doby měřila 5,5km. Během let se závodu zúčastnila řada velmi dobrých běžců i úspěšných sportovců. Jmenujme například reprezentanta ČSSR na 3 km překážek Františka Bartoše nebo Slováka též reprezentanta ČSSR Jozefa Machálka, sedminásobného vítěze Štěpánského běhu. Trať si vyzkoušel také náš známý velocipedista Josef Zimovčák. Další reprezentant steeplař Michael Nejedlý pak na této trati zvítězil celkem 10x a získal tak putovní pohár. Mimochodem pohár od kyjovských šroubáren pro závod získal Milan Moudrý, člen tehdejší sportovní komise, a k poháru později Jarda Berka přidal pamětní tabulku z mosazného plechu, na níž jsou postupně vyryta jména vítězů všech padesáti ročníků, která je uschována u pana Aloise Vrbovského. A další známá jména? V rámci své sportovní přípravy v roce 1980 do Kyjova přijel a také zvítězil Lubomír Tesáček, který dodnes drží na původní trati rekord časem 15 minut 19 sekund, a je snad jen dobře, že jeho rekord zůstal nezdolán, protože tím spíš si na tohoto skromného a sympatického běžce, který už není mezi námi vzpomeneme. Ale zpátky k historii. Zhruba měsíc po svém vítězství se Luboš Tesáček stal mistrem Evropy v hale na 3km. A od té doby povzbuzuje pan trenér Vrbovský atlety k účasti v běhu rčením: „ Kdo chce být mistrem Evropy, musí běžet Štěpána v Kyjově.“ Také Petr a Pavel Klimešovi, kyjovští odchovanci, pozdější reprezentanti v maratónu se běhu několikrát zúčastnili, Petrův čas je druhý nejlepší v historii běhu. Oba „bráši Klimeši“se párkrát objevili na stupních vítězů, ovšem svá nejlepší běžecká léta strávili v Anglii, ze které se domů vrátili až po sametové revoluci, ale i poté, coby veteráni ještě v Kyjově ukázali co umí nejlépe. A abychom nezapomněli na ženy. Pan Vrbovský rád vzpomíná Ivu Jurkovou, bývalou československou reprezentantku na 1500m a 3000m. Do Kyjova také několikrát zavítala česká reprezentantka z USK Praha vytrvalkyně Jana Klimešová, nicméně nedá se opomenout, že na stupních vítězů několikrát stanula i veslařka, dnes Olympijská vítězka Mirka Knapková. Ženský rekord na staré trati drží duatlonistka Radka Vodičková a to časem 18 minut 47 sekund.

V 80.letech minulého století se závod na pár let přesunul do ulic města Kyjova a organizaci dočasně převzali Jan Svoboda, Jarda Berka, i když bez pana Vrbovského se to ani tenkrát neobešlo. Časem se ovšem ukázalo, že běh ulicemi města přinášel mnoho problémů, proto se vrátil zpět na původní trasu. Ředitelem závodu i předsedou oddílu atletiky se stal Jirka Vrbovský a na organizaci závodu se několik dalších let podílela celá rodina Vrbovských  a také řada jejich známých a přátel. Nepotkat Jirku osudná nemoc, která na jaře roku 2014 ukončila jeho život, pravděpodobně by závod pod jeho taktovkou probíhal dodnes. Bohužel Jirka už mezi námi není, ale jeho tatínek dokázal uspořádat poslední dva ročníky, které završily padesátiletou historii, a tím tento běh zapsaly do povědomí běhů s velkou tradicí. Pravda, existují u nás běhy o něco starší, ale aby celou padesátiletou historii psal zakladatel a přímý účastník prvních ročníků, to se přece jen tak někde nevidí.

Panu Aloisi Vrbovskému a celé jeho rodině za to, že dokázali tento běh Kyjovu dát, musíme mnohokrát poděkovat. Nezbývá než se snažit, abychom v pořádání běhu pokračovali dál, aby tento dar sloužil všem běžcům ještě mnoho dalších let.